TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se. V roce 2010 jsem nebyl na Brutal Assaultu. Po dlouhé sérii vzorné docházky jsem měl áčko a nejvíce mě již v tu dobu mrzelo hlavně to, že jsem neviděl vystoupení tohoto sextetu z ostrovního království. Progresivního metalcoru nám nyní roste více než hub po dešti v radioaktivním šestaosmdesátém roce, ale jen jeden „hříbek“ z této sklizně má v sestavě Luka Williamse, blázna s baskytarou, který jejím zvukem a vlastním stylem hraní tvoří jak nezaměnitelný ksicht této kapely, tak nosné páteře jednotlivých skladeb.
Kapela, jejíž název odkazuje na období genocidy ve Rwandě v první polovině devadesátých let, staví netradičně na basových linkách, které prorůstají do všech aspektů tvorby. Slapové linky dusají a zvoní naprosto všude, jedná se o nástroj, který vede peleton ostatních. Dvojice kytaristů se pak může směle flákat a jen sem a tam si zatapovat ve výjezdu nebo krouhat struny v nepříliš originálních metalcoreových rubanicích. A vůbec mi to nevadí.
U baskytaristy Luka Williamse se nejedná o samostřelné manýristické onanování, jeho práce dokonale sedí v bicích, a že si zatrylkuje téměř v každém místě, kde se to nabízí? Dělá to tak, že neruší a nebere pozornost celku. Další fakturu za výtečnou práci mohou zaslat bratři Greenové, kteří řvou do mikrofonů. No... Nejen řvou. Ukřičené vokály se parádně proplétají, místy přepínají do melodických poloh, kterými trochu tupí zubaté kovové hroty a dělají celek snesitelnější pro širší okruh posluchačů. Vystýlkované bratrské duo disponuje v počtu obou kusů podobnými hlasovými dispozicemi, takže dokáže povedeně vrstvit jak extrémní tak melodické vokály.
Devizou mladých Britů je schopnost psát inteligentní, zajímavé moderní skladby, které díky rytmice nepostrádajících identitu. Pro mě nezajímavější přidanou hodnotou je ale asi zvláštní esence, díky níž je těžké aktuální desku jen tak lehce oposlouchat. K tomuto albu se rád vracím i po více jak roce a vždy v něm dokážu najít něco nového. Pokud jste si zamilovali nedávno recenzované PERIPHERY, tak toto je jejich vzdálený příbuzný.
Progresivní metalcore s velkoparádnickým basákem.
7,5 / 10
Alex Green
- vokál
Paul Green
- vokál
James Clayton
- el. kytara
Tom Hollings
- el. kytara
Luke Williams
- baskytara
Mark Vincent
- bicí
1. Dead To Me
2. The Tightrope
3. Desolate
4. The New Face of Revenge
5. Night of the Long Knives
6. The Echo Verse
7. The Resurgent
8. You Cried Wolf
9. The Death of Thieves
10. Solace
11. The Last Rise of the Fallen King
The Echo Verses (2009)
Nightmares of the Ocean (2008)
Vydáno: 2009
Vydavatel: A Wolf At Your Door Records
Stopáž: 34:47
Produkce: THE ARUSHA ACCORD
Spíš než Periphery bych řek že sou to tvrdší a víc lámaný Architect. Slušnej poslech.
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.